Verše

Francois Villon - Balada o drobnostech

 Znám mušku v mléce tonoucí,
znám šat, jak lidi přejinačí,
znám slunný čas i vichřici,
znám jabloň, kde se plody zračí,
znám strom, jejž čerstvá míza smáčí,
znám vše, co stejné, neměnné,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám drahý kabát po límci
znám mnicha, jak se v kápi mračí,
znám pána, jde-li sloužící,
znám mnišku, v závoji když kráčí,
znám podle křiku, kde jsou rváči,
znám labužníky ztřeštěné,
znám sud, neb vína druh mi značí,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám koně, mezka, oslici,
znám těžký náklad co je tlačí,
znám Blažku, Bělu po líci
znám vrhcáb, pro nějž hoří hráči,
znám lživé sny, co vidí spáči,
znám Čechy bludem zmámené,
znám Řím, jenž mocí na blud stačí,
znám sokoli, jen sebe ne.

Znám vše, ač nic bych neznal radši,
znám chlapy mdlé i ruměné,
znám Smrt, jež všechny pod zem vtlačí,
znám cokoli, jen sebe ne...

Francois Villon - Balada

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Václav Hrabě - Déšť

Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává

Jdu sama v dešti Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva

Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

Oldřich Mikulášek - Devátý pohár

Mám rád
ta prázdná, letní města,
kde, zdá se, že i život přestal
dýchat a dýchá vnich
jen žár.

Na špičkách černých katedrál
jak na rožni se prudce škvaří
v kopulkách zlatých
světci staří,
naříkajíce na svůj kříž -
nést svaté znamení v tom horku.
A sestupují bez okolků
do stínu kleneb,
k zemi blíž.

Mám rád
ta prázdná, letní města,
ze kterých stoupá
k nebi žár.
Můj bože,
kde jsem to jen přestal,
že místo na chrám
civím na stožár...?

Ale co ptám se?
Dobře vím,
že mi to stejně nepovíš,
když zarouhal jsem se ti v bludu.
Ještěže v těch tvých výšinách
tak jako tak už nepobudu,
připoután šlachou
k lidské noze
a k žízni sladkým révovím.

Mé město z jinačích je par,
z kouře, a nač si lhát, i z pachů,
ve kterých vznáším se jak v nachu
brunátných tváří zpocených -
a je v nich námaha i zdvih
lidského dechu při hejrupech,
lomoz a vzteky, smích i klení
a po práci ten zpomalený
film rukou s plnou sklenicí.

Na zdraví, vy tam v rádiovce!
Na zdraví, vy tam v čepici!
A všechno to, ať nemá konce!

Karel Hynek Mácha - Máj

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala.

Vítěslav Nezval - Manon

Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu...

Manon
Čím to, že já, Manon,
tak šťastna jsem?
Čím to, že já, Manon,
se líbím všem,
co na mně lidé mají?
Mě nezajímají,
jen jeden, jen jeden, jen jeden...
Čím to, že já, Manon,
si přesto všímám jich?
Čím to, že já, Manon,
si tropím z nich ráda smích?
Každý mi něco slíbí
mně se však, mně se líbí
jen jeden, jen jeden, jen jeden...
Čím to, že já, Manon,
ač je mi šestnáct let,
Čím to, že já, Manon,
mám opustiti svět.
Vždyť život trvá chvíli,
ach, vždyť ten život milý
je jeden, jen jeden, jen jeden...